HorecSport Home Page                                                                                                                                                                                           

Alpy 2010 - Dent de Herens, Gran Paradiso

 

 

Celé to začalo návštěvou Ivana na jeho chatě na Zelené Vodě v červenci roku 2010.

Byl to krásný letní víkend, odpočinková atmosféra - v pátek koupání, vínko, pivko.

V sobotu lezení v Trenčanských Teplicích na vápencových skalkách. Sešel se nás tam skoro celý klub, čehož jsem si velice vážil. Počasí nám přálo a večer se grilovalo. Peklo se kůzlátko na roštu, pilo se a hodovalo. A ten krásný večer to na mne chlapci vybavili. „Fištróne pokud se na to cítíš, můžeš s námi na začátku srpna vyrazit na Matterhorn“.

Trochu mne to zaskočilo, ale lákadlo to bylo veliké!

„Kdy budu mít zase takovou možnost? A sám? Než se na takovou věc odhodlám budu šedivej!

Je to jedinečná šance nabýt nové zkušenosti a proto říkám ano!“

 

  Je čtvrtek 5.8.2010. V práci blázinec, ale nebude mít už dlouhého trvání. Jen co to tady doťuknu, mizím směr Bratislava a pak?

Ani nemyslet...

Odjíždím pozdě. Až ve čtyři odpoledne končím v práci. Honem domů posbírat krosny a matroš naházet to všechno do kufru auta a vzhůru novému dobrodružství.

Soused před domem pozoruje mé počínání a nejde mu to moc na rozum. Venku trop a já nakládám zimní obuv, cepíny a obří batohy. Chudák. Určitě si myslí že jsem blázen! Teda ne, že by byl daleko od pravdy...

 Do Bratislavy dorážím za šera. Ivo s Emou mě už čekají . Odstavíme mé auto na parkovišti za podnikem, kde Ivo pracuje a jedeme ještě na velké nákupy.  Abychom zítra nemuseli už nic řešit.

Z obchoďáku odjíždíme tak naloženi, že Ivo šprýmuje s prodavačkou, co bude zítra prodávat, když  jí v obchodě vlastně už nic nezůstalo.

Loučíme se s Emou, jedeme si po svém. U Iva doma vyhodíme ještě všechno co je třeba a jdeme na jedno do nedaleké krčmy.

Ráno vstáváme brzo. Ivan musí ještě do práce a na víc nám Ema přiváží minibus značky Ford, který nás poveze vstříc novému dobrodružství. Můj celodenní úkol je jednoduchý - nakoupit pečivo ,    připravit vůz ke vší spokojenosti mužstva a uspořádat v něm veškeré naše věci k jejich pohodlí.

 „13 hod .18 min. sedím u Iva v bytě vše mám přichystáno. Zvláštní, už tak známý pocit obchází kolem. Ten klídek před bouří je tady.

Vařím polévku. Přichází Ivo a je rád, má hlad jako lev. Paráda! Po chvíli  Ema a taky jí přišla vhod.

Čas najednou nabírá obrátek, ani se nenadějeme a je pět hodin. Po nějaké chvíli doráží Horár a vzápětí i Lubo. Přesouváme jejich věci na předem připravená místa našeho minibusu a vyrážíme k poslednímu, ale zároveň také nejdůležitějšímu článku našeho řetězu! A tím nemůže být samozřejmě nikdo jiný, než sám velký předseda našeho klubu.

Předseda je jako vždy v dobré náladě a nešetří nás šprýmy během svého nalodění na společný „parník“.

Pak už jenom zatěžkávající zkouška, kterou prý podniká celá skupina vždy, když vyráží někam do vysokých kopců. Pro mne neznámá rutina! Prudkým kopcem, prudkou zatáčkou řítí se Ivuška s námi, za volantem naší Fordky a s úsměvem ve tváři oznamuje výpravě, že to půjde.

Až později mi vysvětlují, že pokud bychom nevyjeli svižně tento bratislavský kopeček, nemá cenu se s tímto vozem do alpských kopců vůbec vydávat. S údivem ve tváři žasnu nad slovenskou vynalézavostí a oddávám se jízdě.

 Cesta je dlouhá! V autě panuje dobrá nálada, jede se příjemně. Za volantem se střídáme Ivo a já. Trošičku jsem se k řízení vetřel, jsem totiž od přírody hyperaktivní a představa, že budu muset celou cestu v klidu sedět mě dohání k šílenství!

Chlapci se naštěstí moc nebrání a v klídku usrkávají pivko. Během noci přejíždíme Rakousko až na hranice se Švýcarskem, kde přespíme pod přístřeškem turniketu jedné místní lanovky. Teda Ema a chlapci přespí já ulehám na prostřední lavici našeho busu se sovy „někdo Vám ho hlídat musí“ a s úsměvem lišáka usínám v těsné, ale teplé noře!

Je půl osmé ráno, sobota 7. srpen.

 Po zdvořilém pozdravení s místní obsluhou lanovky, balíme bivak a po natankování nádrže Fordky v nedaleké dědině se oddáváme dalším kilometrům naší cesty.

Jízda přes Švýcarsko je při vší skromnosti více než půvabná.

No a je tu Itálie. Nedaleko za hranicemi a už bloudíme. Po hodině ježdění v kruhu chlapci rozluští místní navigační hlavolam a pak už jen půl dne cesty v úmorném horku do horského městečka  Aosta. Nad  městečkem táhnoucí se dolinou posetou nádhernými kamennými vesničkami, přijíždíme před západem slunce k přehradní nádrži Lac di Place Moulin ve výšce 1968 m.n.m. Zde budeme nocovat. Úžasné!!! Nemohu se nabažit pohledy do místních kopců táhnoucích se  tři sta šedesát stupňů kolem mé hlavy a hlavně pohledem do vody přehrady, kterou barví místní ledovec do barev modré skalice.

Po rozjímací procházce plné neustavičného focení a natáčení snímků místní krajiny při západu slunce, zve nás Lubo se svým jižanským šarmem na sklenku místního červeného vína do bufíku na hrázi. Nikdo nemohl mít lepší nápad! Ze sklenky jsou dvě. No a posilněni, v dobré náladě odcházíme přeparkovat na to správné místo pro dnešní bivak. Připravíme celtu s ležením a vaříme večeři při lahvince pálenky a troše piva. Večer je příjemný, nebe plné hvězd. Údolím se linou rozvášněné rozhovory Slovensko-Českého družstva. Okolní táborníci asi nespí!

Nemohou, atmosféra nabité noci jim to rozhodně nedovoluje...

 

Highslide JS Highslide JS Highslide JS Highslide JS Highslide JS Highslide JS

Neděle ráno 8 srpen.

Nikam se nekvaltuje. Pohoda s předešlé noci vládne družstvem. Následuje krátká porada. V klidu a plnohodnotně pojídáme snídani. Balíme vše potřebné a kolem jedenácté odcházíme. Cesta vede kolem bufíku skoro po vrstevnici kolem jezera k chatě Parayer 2005m.n.m.

 Na biku nás doprovází hlavní organizátor, choreograf a navigátor Ivan.   

Vrcholové družstvo skýtá následující členy:- předseda Dušanko

                                                                       -zástupce předsedy Horár

                                                                       -zástupce zástupce předsedy Lubo

                                                                       - Ema

                                                                       a čehůn Fištrón.

Cca 200m nad chatou Parayer se loučíme s Ivanem, popřeje nám cosi do vínku a už uháníme do houští mezi balvany.

Cesta se rozděluje a pokračuje vpravo přes dřevěný most bystřiny pod číslem 11.

No a od teď nám začíná alpská tůra. Stoupáme po pěšině vzhůru stráněmi posetými horskou květenou, vyhrávajíc všemi barvami. Asi po hodince cesty kopírováním potoka se dostáváme ke krásné kamenné chatě. Tak nenápadně splývá  s okolím, až by ji člověk přehlédl. Před chatou se cesta stáčí vpravo od potoka do prudké travnaté stráně plně poseté norami od místních svišťů.

Svišti nás samozřejmě doprovázejí svým charakteristickým varovným hvízdáním, vykukují z děr a mapují terén. Stoupáme kličkující se pěšinou stále výš a na každé velké zatáčce máme možnost vyfotografovat za námi pomalu se vzdalující přehradu Place Moulin. Po nějaké době přichází první odpočinek, obloha je jak vymetená, ani obláček a času máme dost. Sedáme tedy do trávy k potoku shazujeme batohy a boty, užíváme bezstarostné atmosféry horské scenérie. Doplňujeme energii tyčinkami a sladkostmi, usušíme záda a znovu vyrážíme. Za potokem míjíme ještě něco jako podzemní zemljanku a už zase stoupáme, tentokrát mírným traverzem vlevo jižním směrem na hřebínek.

Rozlámaným kamením přecházíme kopec a následně klesáme k první výraznější dolince k čelu ledovce. Zde odpočíváme podruhé, fotíme séraky nad námi a doplňujeme vodu. Překonáme potok  ledovce a dále pokračujeme sutí na další hřebínek padající ze západu k jihu. Zde už začíná lehčí lezení. Na výšvihu hřebene se nám naskytuje parádní pohled do dáli na horskou chatu Aosta a obří ledovec nad ní. Po chvilce stoupání oddychujeme naposled.  A už lehčím lezeckým terénem stoupáme pořád výš , tentokrát spíše západním  na konci až severozápadním směrem. Asi po půl hodince stojíme u bivakovací boudy Bivacco Tete des Roses 3160m.n.m. Zde budeme nocovat!

Otevíráme dveře a oči nám jiskří. Hlavně mě, něco takového jsem rozhodně nečekal. Naproti dveřím se nachází vzorová  dvoupatrová palanda s asi deseti lůžky. Nechybí stejný počet polštářů a filcových dek. Vlevo stůl, dvě lavice. Na stole svíčky, čaj oříšky náhradní bomba k vařiči.

Vpravo věšák, hrnce, nádobí a dva kanystry s vodou. Z okenic výhled na kopce a ledovec. Zkrátka luxus! Jsme tu sami, v bivakové knize poslední zápis asi rok starý.

Bohužel si ale musím ještě nechat na pohádkový domeček zajít chuť. Chlapci totiž ještě velí do zbraně! Shodit batohy, rychle vybalit ledovcovou výzbroj. Jde se na průzkum zítřejší výstupové trasy. A už slézáme po skalním stupni za chatou na ledovec Grandes Murailles.  Po navázání se na společnou pupeční šňůru hned prudce stoupáme firnovým polem směrem na západ. Po krátkém, ale vyčerpávajícím výšvihu se před námi rozprostírá obří ledovcová pláň. Na jejím konci nás už z dáli zdraví náš zítřejší cíl. Kopec Dent D´Herens.

Při západu slunce se nám ještě podaří najít mezi trhlinami cestu a překonat  celou první část ledovce, až pod obří séraky. To je pro celé družstvo velmi zásadní a pozitivní zjištění, cesta kudy potřebujeme, je volná! Skoro je nám líto, že se musíme otočit a takový kus vracet. Ale čas je nekompromisní...Musíme to nechat na zítra.

Po cestě zpět na mě padá únava a v nepozornosti prošlápnu zip jedné nevýrazné trhliny.

Bořím se. V šoku zasekávám cepín. Vše dobře dopadlo. Propadl jsem se jednou nohou do půl pasu. Drápu se ven a s hrůzou v očích sleduji tmavou díru pod sebou. Zdvihám oči a vidím hrozící prst Horára, lamentujícího nad mou fatální chybou. Až na chatu se stydím a snažím se ponaučit z hrozivého zážitku. K bivaku dorážíme se tmou. Prudce se ochlazuje. Převlékáme se do suchého zapalujeme svíčku. Celé družstvo se střídá venku u benzínového vařiče a podílí se na přípravě večeře. Kromě mě. Rád bych pomohl, ale dává se do mě zimnice z únavy a mám pocit, že mi trochu dělá problém výška. Nic jim neříkám, oni to ale vědí. Jsou zkušení a tak mě ušetří. Po večeři hned ulehám pod filcovou deku a ještě dlouho se nemohu zahřát. Obdivuji Emu, že je na tom lépe než já a přitom je to žena. A už podruhé se dneska stydím

 

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Ráno se budím už brzo asi ve tři hodiny, nemohu spát měl jsem špatné sny. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Nechci budit kolektiv, občas se jen převalím abych se zahřál.

Budíček je asi o půl šesté, snídáme, popíjíme kávu a vaříme hodně čaje. S rozedněním odcházíme. Cestu máme naznačenou od včera. První jde Horár, za ním já, pak Ema a na konci to jistí Předseda.   Mrzne a ledovec pod námi praská a puká. Vzrušující, až hrozivé jsou to zvuky. Panuje dobrá nálada, jde se dobře. Vylézá slunce, hřeje. Všude kolem nás je obří ledové království. Chvílemi přecházíme po úzkých lávkách mezi opravdovými trhlinami. Hopsáme mezi nimi. Sníh je starý, ledovec čitelný. Asi po hodině máme za sebou první ledovcové pole a přicházíme pod skály s obřími séraky. Horár se jen ušklíbne a s humorem prohodí něco jako. „V poledne to tu bude asi tanec...“

Jenom se rozhlédnu po zemi a počítám desítky kamenů až balvanů napíchaných v ledu všude kolem nás. A nad hlavami zas převislé séraky velikostí domečků.

Skály obcházíme zleva, přičemž je máme po pravé ruce. Jdeme z kopce a přes patu prvního přecházíme na druhé ledovcové pole. Mezi trhlinami přecházíme druhé pole až konečně dorážíme pod nástupovou část jihozápadního hřebene Tete de Valpelline. Zde odpočíváme. Shodíme ledovcovou výzbroj, přebalíme batohy věci které nepotřebujeme zůstanou tu. Vracet se budeme stejnou cestou. Doplníme nezbytné tekutiny a skalním výšvihem po fixních lanech nalézáme na hřeben. Po trojkovém hřebeni postupujeme všichni čtyři současně, navázáni na jedno šedesátimetrové lano. Hřeben je dosti rozdrobený, možnosti kvalitního jištění jsou stejně jen minimální. Leze se ale dobře skála je suchá a bez sněhu, navíc nás stále doprovází silné sluneční paprsky. Přes hřeben se dostáváme k okraji ledovo-firnového pole. Zde nazouváme znovu mačky, odpočineme a vyrážíme vzhůru při jeho pravém okraji. Sklon terénu je už mnohem intenzivnější, než doposud. Trochu se potíme, slunce máme v zádech, až dorážíme pod skály vrcholové pasáže.

Zde děláme už poslední odpočinek. Mačky dolů, tyčka do pusy. Zapít čajem a vyrážíme do skály.

Lezeme trojkovým terénem cca 200m. Po cestě potkáváme trojici Němců při sestupu. Skála je osazena nýty a velkými slaňovacími můstky, jištění vypadá nově. Na konci skalní stěny dolézáme na ostrý hřebínek. Po něm asi 30m, velice exponovaných ! A už se spokojeně skládáme na vrcholku Dent d´Herens 4171m.n.m. Je něco kolem třetí hodiny odpolední. Kdo má funkční foťák, ten fotí a kdo ho nemá hledí s otevřenou hubou. Jako třeba já. První co mne okouzlilo je vrchol Matterhornu (Cervina), který je od nás tak blízko, až člověku připadá že by se ho mohl dotknout. Koukáme přímo do Italské klasické cesty Liongrat, kterou bychom i my chtěli absolvovat.  A pak třistašedesát stupňů kolem kopec vedle kopce a do toho obloha jak vymetená a slunce pálí. Neexistuje v horách hezčího počasí.

Chvíli se kocháme masivem Monte Rosy, přehradou Place Moulin (našeho východiska), masivem Mont Blanku, Dent Blanche a dalšími kulisami přírodního jeviště. Usrkáváme čaj a je nám dobře.

Nic , ale netrvá věčně a my jsme teprve v půli našeho putování. A proto se po chvíli zvedáme a pomalu sestupujeme. Sestup jde celkem rychle, jen v pár pasážích hřebene to jde pomaleji. Asi po  třech hodinách slézáme z hřebene na ledovec. Po něm asi dvě hodiny dolů a už scházíme šotolinou  k chatě  Aosta.

Chata leží na úpatí západního hřebene Tete de Valpelline ve výšce 2781 m.n.m. Zde doplňujeme chybějící vitamín B v podobě piva. Je devět hodin a chatař už nás pomalu lifruje ven. Začíná večerka. Dopíjíme, platíme, odcházíme. Venku se zatím pomalu setmělo. Sestup z chaty je hned zpočátku krkolomný. Klesá totiž po skále prudce do jejích útrob, zajištěn při tom řetězy a ocelovými stupy. Ale po pár pivech u toho zažíváme spoustu legrace.

Po zdolání skalního útvaru ,už následuje jen nekonečný noční pochod snad nekonečně dlouhou dolinou. Po cestě kolem potoka za svitu měsíce potkáváme jen pár siluet odpočívajícího dobytka. Asi po dvou hodinách dorážíme k chatě Parayr. A po dalších nekonečných dvou hodinách na naši základnu. Poslední stovky metrů byli v těžkých botách již nesnesitelné a  každé klopýtnutí trýznivé.

Je půl druhá hodina ranní. Máme za sebou 19 hodinovou tůru.

Ivana musíme probudit. Už nevěřil že dorazíme. Jsme vyřízeni, něco pojíme rozložíme bivakovací celtu a postupně odpadáme.

 

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS Highslide JS Highslide JS Highslide JS Highslide JS Highslide JS

Úterý 10. srpen.

Po vydatném spánku se celý den přejídáme a odpočíváme. Hojíme si rány a koupeme se v nedalekém potoku. Je opět nádherný den, plný pohody a zasloužilého odpočinku.

Až k odpoledni vše pobalíme a přejíždíme do druhé doliny do oblasti Matterhornu, který jsme si vybrali pro náš druhý výstup. Chtěli bychom vylézt na vrchol Matterhornu 4478m.n.m. Jihozápadním hřebenem Italskou klasikou Liongrat PD+/III+UIAA (Lvím hřebenem).

Po cestě ještě nakoupíme konečně pár lahví vína a něco ingrediencí na italský večer. Vyjíždíme až do městečka Cervina na úpatí samotné hory.

Hora se, ale bohužel začíná zahalovat do mlhy z  mraků. Což nevěstí nic dobrého. Zastavujeme tedy na stanici horských vůdců a chlapci se jdou zeptat na předpověď. Není moc valná, musíme vyčkat.

Sjíždíme tedy o nějaký kilometr pod městečko a na parkovišti při silnici rozbíjíme bivak. Horár vaří těstoviny, dnes bude italská kuchyně. Moc se mu povedla. Jako předkrm servíruji chleba s máslem a olomouckými tvarůžky. U večeře debatujeme a popíjíme víno.

 Ráno balíme, je středa 11. srpen.

 Přejíždíme znovu do Cervina . Následuje  přezkoumání předpovědi na stanici horských vůdců a ještě v informačním centru ve městě. Nic se nezměnilo předpověď není moc valná. Přeháňky, v nížinách déšť a nad dva tisíce metrů sněžení. Minimálně na dva dny setrvalý stav. Následuje porada mužstva, ale hlavně náčelníků klubu. Padá verdikt, neriskovat. Pokusíme se přejet do jiné oblasti a zkusit štěstí na jiném kopci. Před odjezdem si tedy alespoň procházíme městečko a nasáváme atmosféry tohoto romantického místa, pod monumentální horou.

Odpoledne přejíždíme přes paso St.Bernard na švýcarskou stranu Walliských alp. Místo pro bivak nacházíme na loučce nad tunelem těsně za romantickou dědinkou Bourg St. Pierre ve výšce asi 1600m.n.m.

Odtud bychom chtěli za přízně počasí druhý den nastoupat na chatu Cabane Valsorey 3030m a dalšího dne se pokusit o výstup na vrchol Grand Combin 4314m.n.m.

Dnešní večer jsme pro změnu pojali ve stylu alá Mechiko. Ve velikém kotli se vaří fazole, páni klubisté se s dámou baví při házení frisbee a míčových hrách. Atmosféra je velice pozitivně nabitá.

Jako vyvrcholení večera odkudsi vytahuje předseda láhev tequily, krabičku virginských doutníků a pronáší slavnostní přípitek jako předehru před mexickou hostinou. Toho večera se událo hodně,  spousta  legrace na jednom místě a o nevšední zážitky nebyla nouze. Ale to už nechám na jiný příběh...

Ráno se každopádně nevyjasňuje, spíše naopak.

 Je čtvrtek 12 srpna.

Z údolí pod námi stoupají mlhy a vrcholy okolních kopců jsou zahaleny v šedém mračnu. Čekáme.

V průvodci píší, že výstup na chatu trvá osm hodin, tak že není kam spěchat.

Kolem deváté se zatáhne a začíná pršet. Srážky jsou v přeháňkách. Vidina stálejšího počasí nevalná.

 Myšlenka výstupu na Grand Combin se pomalu stává utopií. Vystoupit na chatu Valsorey a následující den sestoupit za nepřízně počasí se nikomu z nás nechce. Předseda a Horár (hlavní náčelnický stan zasedá) vymýšlejí alternativní plán. Já s Lubem se takticky klidíme do nedalekého lesíku za účelem sběru hub na oběd. A Ivo s Emou odjíždí na biku na průzkum okolí. Asi po půl hodině se vracím s taškou krásných ryzců. Chlapci předhazují plán. Přesun zpět do Itálie, do oblasti    Grajských alp a pokusit se o nižší kopec Grand Paradiso 4061m.n.m. Prý je lezecky a orientačně méně náročný i v případě zhoršení počasí. A hlavně pro nás časově reálný. Zbývá nám totiž, už jen jeden den. Nakonec se tedy všichni dohodneme. Z čerstvých hub navaříme oběd a po něm znovu balíme a odjíždíme.

K večeru téhož dne přejíždíme do údolí Val Savarenche. Autem se  dostáváme až do obce, nebo spíše samoty Pont 1960m.n.m. Geograficky situováno v SZ cípu Itálie, pouhých několik desítek km  vzdušnou čarou od Matterhornu a Mont Blancu v provincii Aosta.

Nocujeme  na parkovišti přímo před plotem místního kempu. Brzy uleháme.

 

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Pátek 13 srpen.

Ráno vyrážíme o šesté, ještě za šera. Výstupové družstvo je tentokrát čtyřčlenné. Ema nám dala košem a zůstala s Ivanem na základně. Na chatu Vittorio Emanuele II 2730m.n.m. je to 3hod cesty s převýšením 770m. S tempem, které udává Horár to zvládáme asi za dvě a půl.

Hned u chaty se nám, ale v zápalu dobrého času povede fatální chyba.

Chyba, která se může stát pouze v absolutně značeném terénu. Za chatou míjíme odbočku doleva značenou k vrcholu. A na místo ní se dáváme výraznější pěšinou kolem malého plesa vpravo. Asi po hodině stoupání přicházíme k ledovci po kterém vystupujeme přímo vzhůru. Po cestě přichází už první pochybnosti. Po další hodince dolézáme až na hřeben, kde zjišťujeme míru našeho omylu. Nacházíme se o jednu dolinu vedle té výstupové. Ale co smějí se chlapci, alespoň si můžeme vyfotografovat vrchol z té druhé strany. A to se poštěstí málokomu.

Mě ale smích přechází. V Horárově tváři vidím, že tímto se den rozhodně nekončí! A vzápětí už slyším jak se chlapci radí a že času máme ještě dost. V duchu jenom doufám, že nápad sestoupit těch poctivě vydřených 650 výškových metrů k chatě. A následně se znovu pokusit o vrchol, je jen pouhý žert. Asi po hodině a něco sestupu klusem u chaty zjišťuji, jaká je realita. Co je to za lidi? Nakonec se nechávám zviklat. Ale až po tom co mi páni klubisté slíbí, že mě tam nahoře nehodlají popravit.

No a už zase stoupáme. Po cestě ještě poctivě oblepuji puchýře na patách a malíčcích, abych si co nejvíce ulevil od bolesti. Od chaty stoupáme střídavě po suti a hřebeni. Po cestě ještě míjíme velké stádo kozorohů, králů této oblasti a jednoho zvracejícího Itala. „Vidíš Fištrónku, takhle vypadá výšková nemoc „ chechtá se na mě Horár a ukazuje na chudáka s gejzíry u huby. Vtipálek...

Cca po dvou hodinách dorážíme na ledovec. A na něm míjíme dvě poslední skupiny sestupujících turistů pod vedením horských vůdců.

  Ledovec překonáváme pomalu, zato ale velice statečně. Něco kolem 16 hodiny se konečně probojujeme k vrcholu. Výhledů si už moc neužijeme, tu a tam nám slunce na malou chvíli rozkryje pohled do dolin a znovu ho zas zamete mezi šedý opar. Jednoho privilegia se nám však dostává. Jsme Tu sami . Sami na tak magickém místě, stejně jako před pár dny na vrcholu Dent d Herens.

Začíná foukat nepříjemný vítr. Je pozdě. Dlouho se nezdržujeme. Zahajujeme tedy opatrný, ale co nejrychlejší sestup. Rozhodli jsme sestoupit trochu jinou cestou. Sestupová trasa vede po ledovci, který se nachází vpravo od výstupového hřebínku. Scházíme jeho levou částí, až do kuloáru. Kde přechází v ledovcový potok. Ten překonáme po skořepinách ledu na jeho pravý břeh. Pak znovu na druhou stranu a podél mužíků až k chatě Vittorio. Na chatu přicházíme asi o 19 hodině s deštěm v zádech, ještě za světla. Při konzumaci blahodárného pivního moku se tam trošku zdržíme. Máme na to právo, dnes 

si to opravdu zasloužíme. Na chatě se zrovna podává večeře, jídelna praská ve švech. Není slyšet vlastního slova. I přesto se s přehledem dokážeme mezi sebou bavit. Naše rozhovory jsou natolik temperamentní, až upoutají skupinku postarších pánů a dam sedících u stolu vedle nás. Baví se na náš účet. Jednoznačně se dohadují v záchvatech smíchu, které národnosti vlastně jsme. Jednomu z nich to po chvíli nedá a přichází se zeptat Luba. Slováci, huláká na ostatní a všichni se dobře baví....

Cesta od chaty do doliny je rychlá. Celou cestu se s Lubem bavíme utíkáním předsedovi z dohledu.

K naší Fordce dorážíme před půlnocí. Ivo s Emou nás čekají s rozloženým bivakem a navařenými hrnci. Úžasné. Máme za sebou cca 17cti hodinovou tůru s převýšením 2700 výškových metrů za jeden den. Je konec. Dobojováno, už se můžeme na všechno vy.... a s úlevou jít spát...

 

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Sobota 14. srpen.

Po vydatné  poslední snídani a celkové hygieně družstva balíme vše do vozu a vyrážíme na cestu domů. V městečku Aosta se ještě stavíme u malého supermarketu a nakupujeme dárečky a laskominy pro naše rodiny a přátele.

Cesta je dlouhá. Ale podaří se nám ji zvládnout na jeden zátah. Po cestě převládá spíše špatné počasí.

To nejhorší na nás ale čeká za humny. Mezi Vídní a Bratislavou vjíždíme do takové bouřky, že si chvílemi nejsem zcela jist, zda se stále ještě nacházíme na vozovce. Poslední kilometry do Bratislavy přejíždíme ve dvaceti až třiceti kilometrové rychlosti. Jsme ale rádi, že jsme tu živí a zdraví.

Je neděle 15 srpen časně ráno. Právě začíná svítat. Pro mnohé lidi začíná nový den, pro naši výpravu ale končí jedno velké dobrodružství.

 

  Dnes je 29.září a já teprve dopisuji tuto zprávu. Ano, je tomu již jeden a půl měsíce od našeho návratu. Na svoji obhajobu bych ale chtěl říci následující:

 Pane Předsedo, Páni klubisté, Vážení čtenáři. Omlouvám se Vám všem za mé zpoždění, ale všechno má svůj čas. Tak dlouho jako ve mně zrály mé zážitky, stejně dlouho mi na nohou rostly nové nehty, které jsem ztratil v botách někde tam ve vysokých kopcích.

 

                                                                                Horám zdar Jirka alias Fištrón.

 

 

 

 

  Ďalšie  foto  z akcie  aj  na  Picasawebe    http://picasaweb.google.com/dbozon1/DentDeHerensGrandParadiso#