HorecSport Home Page                                                                                                                                                                                           

Silvestr ve Vysokých Tatrách 2011

 

 

Silvestr ve Vysokých Tatrách

 

středa 28.12 – neděle 1.1.

 

  Již třetí rok po sobě se nám podařilo vyrazit si s kamarády na silvestra do Tater. Tentokrát jsme, ale udělali změnu. Predseda domluvil ubytování v naší oblíbené Malé Studené dolině na Zámkovského chatě. Letošní sestava? Léňa, já, náš kamarád Jeník, Dušan, Ivan a později se ještě připojí Ria.

 

Vyjíždíme již ve středu brzy ráno, abychom co nejdříve ujeli vrtkavému a pošmournému počasí, které už nás delší dobu sužuje. Teprve v předhůří Tater před Smokovcem se obloha roztáhne a z mračen se na nás z dáli směje sluncem ozářený Kriváň. O půl čtvrté odpoledne již stoupáme ozubnicovou železnicí směr Hrebienok. Na začátku doliny u chodníku ještě kontroluji led v Záhradkách. Skoro žádný tam není.

Na chatě je opět kouzelná a poklidná atmosféra. Ubytujeme se na týpka jménem „Božák“, což nám bylo doporučeno obsluhou. Prý je to ten predseda klubu Horec sport. To se nedá odmítnout!

Avšak pravý předseda přichází až za tmy. Byl s Ivanem ještě na obchůzce dolinou. Proběhne vstřícné přivítání, tuším i slza ukápne. Dáme si polévku, nějaké to pivo, horec, či dva. Už nevím přesně..

Večer je poklidný u broušení cepínů,  vedeme smysluplné rozhovory, plánujeme tůry, pojídáme klobásky. Ráno odcházíme ještě před rozedněním. Tedy jen někteří. Leňa s Jeníkem ještě spí, nikam nechvátají. Půjdou se dnes projít dolinou na Terynku a mají na to celý den.  My jdeme stejným směrem. Po cestě fotíme východ slunce. Na chatě se ohřejeme u čaje a měníme plán. Původně jsme se chtěli mrknout do severu stěny Malého L'adového. Ale sněhu je málo a není spojen se skálou. Pokračujeme tedy směr Sedielko a na vrchol se dostáváme klasicky. Je nádherný slunečný den, obloha jako vymetená. Jen z dolin se začíná zvedat inverze, zesiluje i vítr. Fotíme a kocháme se pohledy na Javorové štíty, Gerlach, Vysokou, Rysy.....Kam jen se oko pohlédne, rozlévá se krása  namíchaná s tou nejjemnější chutí pokušení.

Asi po půlhodinovém čajovém dýchánku odcházíme, začíná nepříjemně foukat. Sestup je rychlý. Na Terynce se ještě občerstvíme a za šera scházíme dolinou.

  Na Zámku dorážíme za tmy. Docela nám vyhládlo a tak zdejší poctivá, hutná polévka přichází v pravou chvíli. Ale pořád nám tu někdo chybí. Kdepak je Lenka s Jeníkem? Aha, usnuli vyčerpáním  

z dnešní tůry na pokoji. Pro jistotu je budíme, aby v noci pro změnu nerušili oni nás. Řekl bych, že tu vládne taková společenská loajalita. Vyložíme batohy, dáme sušit věci a jdeme společně do lokálu na partičku karet. Hrajeme Prší (Farára). Zprvu se nemůžeme dohodnout na jednotných pravidlech hry. Nakonec volíme kompromis a sestavíme jakási československá. Nejdůležitější část pravidel je, že kdo prohraje má o kartu méně a tak to jde až do úplné prohry. No a co čeká toho Černého Petra, co to nakonec všechno projede? Vymyslel jsem si na kamarády běh na boso. Bez bot,  ve sněhu kolem chaty. Kupodivu nakonec všichni souhlasí.

 Nedivím se už. Já to projel!

Samozřejmě mě v tom nenechají. A celá parta přátel, mě jde starostlivě podpořit před chatu s fotoaparáty a doutníčky. Celé by to byl i hezký zážitek, jen ten sněhem zapadaný ostnatý drát proti medvědům v poslední zatáčce za chatou být nemusel. No jo no, jsou věci, se kterými občas člověk nepočítá.

 

 

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Ráno odcházíme o něco později, mám trochu problémy dostat opuchlou nohu z včerejší „výhry“ do pohorky. Nakonec se ale, vše s mírnou bolestí daří. Z výrazu tváře svého spolulezce Ivana tuším trochu ironické radosti na místo soucitu. Jak krásně jsem si „dojebal“ nohu. Už v tom není sám se svými několikanásobnými úrazy nohou. Dnes budeme šmatlavý oba dva. Lanové družstvo k pohledání. Vyrážíme směr Velká Studená dolina. V plánu máme omrknout Tatranské l'ady a když se podaří, i něco vylézt. Dnes s námi jde i Jenda. Dokonce si nese s sebou i sedací úvazek.“ Že bychom ho dostali na lano?“ Přemýšlím si tiše. No uvidíme. Jelikož na sebe zima letos nechává dlouho čekat, musí být člověk, co se podmínek týká, skromnější. Sice už nějaký ten den poctivě mrzne, ale není to moc platné. K podzimu nepršelo, pak ani nesněžilo, vody je málo a tudíž i ledu.

Na chodníku je poprašek sněhu, ani na lyžích se nedá přejít.

Kupodivu, jak stoupáme výš, ledy se začínají objevovat. V této dolině jsme už cosi vylezli, zejména loni tu několik  pěkných skalpů padlo. Letos budeme na začátek tuším vděčni za cokoliv.

 Veverkáč vypadá obstojně,  lezitelný jistě je. Pokračujeme ale ještě dále, přece jen bychom se zprvu rozlezli. Jasně že Dolný Grósz to jistí. U odbočky za lávkou do kosodřeviny nás Jenda opouští. Už asi tuší, co se chystá a tak raději pokračuje na obhlídku Zbojnické chaty.

Mercedes,  Predseda a já  pokračujeme zledovatělým korytem potoka k nástupu pod led. Obloha se zatahuje a začíná pozvolna sněžit. V dolině je klid a mír. Spodný Grózs je v relativně dobrých podmínkách a lezení v něm je velmi příjemné. Do Horního už se nepouštíme, není doteklý a tak sestupujeme. Predseda volí sestup bokem po svých, já s Ivanem slaněním. U nástupu se opět shledáváme s Jendou. Mercedes si ještě z cvičných důvodů potrénuje v první délce ledu a pomalu balíme.

Při sestupu se mi ještě podaří, „ vyhodit si jističe“při nešťastném došlápnutí na zasněženou louži.

Padám hlavou přímo na balvan, náraz naštěstí tlumí rameno. Slyším zvonit školní zvonění, pak tma  a vypnuto. Po chvilce mě chlapi proberou. Vítej.!

 Škrábnutí na hlavě, trocha krve, bolí mě dost šiška a rameno. Dobře to dopadlo, ale byl to velmi zvláštní zážitek. Chlapci mě sbírají a scházíme. Jdeme rovnou na Biličku, máme se tam sejít s našimi kamarádkami  Riou  a Maťou. Už tam na nás čekají ještě se svou kámoškou. Přivítáme se a objednávám rundičku na to šťastné shledání...Poklábosíme si u polévky a piva. Musím říct, že je  zase po roce velmi rád vidím. Povídalo by se hezky, ale venku je tma a musíme se rozloučit.

Maťa s kámoškou mají na silvestra už jiný program a tak sestupují do Smokovce. Ale Ria zůstává s námi. A tak společně odcházíme směr Zámka.  

Na chatě se opět scházíme s Léňou, měla dnes odpočinkový a hlavně čtecí den. Večer trávíme společně v lokále a docela zapaříme. Dost rozjaření tuším? ztrestáme na pokoji ještě před spaním, celou šiku salámu nakrájenou do hřebínku. Chudáci spolubydlící z chaty, asi zrovna nepatříme mezi nejtišší nájemníky.

 

 

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Ráno je ve znamení lehké kocoviny. Chvilku trvá než se všichni posbíráme, snídaně a káva však dělá zázraky. Podle individuálních stavů našich fyzických schránek, se sestavuje denní plán.

Předseda jako ostatně vždy, nemá ještě dost a láká všechny zúčastněné k výšlapu na Baranie rohy.

Nakonec se mu daří udolat, alespoň Riu. Na nás ostatní dnes opravdu nemá dostatek argumentů. My si chceme udělat pohodičku. Mě po včerejším restartu pekelně bolí hlava a ten alkohol tomu asi moc nepřidal a Ivan potřebuje pošetřit už tak dodrbané nohy. A Jeník s Léňou? Ti si s námi udělají pohodovou tůru na Skalnatou chatu velmi rádi. Přece jen je dnes večer silvestrovská noc a rádi bychom se jí všichni  ještě ve zdraví dočkali.

Po snídani se tedy dělíme na dva tábory a odcházíme. Venku začíná hustě sněžit, padají vločky jak pětikoruny. Vše je jako v pohádce. Na Skalnatou chatu přicházíme zapadaní jako sněhuláci. Máme štěstí, protože zabíráme poslední volný stůl. Posedět na této chatě nějakou chvilku je opravdový zážitek.

Ten kdo už tu zkušenost má, mi určitě rozumí. Zdejší Chatař je velice svérázný chlapík, dokonce  místní legenda mezi tatranskými nosiči. ("král" nosičů s rekordními vynáškami, např. vynesl na Zamkovského chatu náklad 207,5 kg, do nosičského deníku mu zapsali na různých chatách přes 1000 tun nákladu).

Na turisty, a zvlášť lyžaře, si ale asi nijak zvlášť nepotrpí. Na druhou stranu se není co divit. Před nedávnem mu zde postavili novou lanovku a kolem chaty ještě propojili sjezdovky. Klidu si tu rozhodně už moc neužije. O zdejším pivu se raději vyjadřovat nebudu, ale jinak se velice bavíme. Chatař chodí asi od jedné hodiny odpolední nervózně po lokále a pokřikuje na hosty. „ Ak sa chcete dostať ešte dnes dole, o druhej vám ide posledná kabínka.“

  Hosté hučí, nedbají rad,  neslyší. Vždy po dvaceti minutách vyjde z kuchyně a slabým hlasem znovu zopakuje své věty a zase kamsi zmizí. Těsně před druhou hodinou přichází znovu. Tentokrát má novou větu. „Práve odchádza posledná kabínka a žiadna ďalšia už nepôjde.“

Otáčí se a pomalu odchází.  Najednou se zarazí u stolku při baru jeden vypasený lyžař, který doteď bujaře bavil své stádečko kyprých dam a vůbec při tom nevnímal okolí. A vyděšeným hlasem se ptá chataře. „No a to ako sa dostaneme dole?“

Chatař jen suše odvětí. „Pešo pôjdete, aspoň schudnete!“

To už jde naše parta smíchy do kolen. Poté, co zaplatíme a chystáme se na odchod, se rozrazí dveře a do světnice se derou nové davy neomalených a krajně nemotorných přaskáčů. Zoufalý pohled chataře ještě umocňuje jeho poslední věta. „ Na Silvestra majú ľudia sedieť doma a nie niekde trajdat.“ To už řešíme záchvatem smíchu v soukromí před chatou.

Krásné to bylo odpoledne, moc jsme si sice nepochutnali, ale za to srandy užili!

Po cestě nazpět se jde Mercedes s Jendou ještě mrknout na Rainerovu chatu. Lenka a já, už pokračujeme rovnou na Zámku. Chceme si ještě trochu odfrknout.

Po setmění doráží Predseda a s ním na první pohled značně opotřebovaná Ria. Nedivím se jí, znám už trochu Predsedu. Určitě jí naložil co proto. Dostali se prý až do Baranieho sedla, dál už nešli. Myslím že i tak to byla hodnotná tůra, kor v dnešní vánici. Ria tiše přitakává, prý prošlapávali cestu po pás ve sněhu. Zanedlouho přichází i chlapci.

Povíme si zážitky, proběhne sprška, chvilku si zdřímneme na pokoji a na sedmou vyrážíme na slavnostní silvestrovskou večeři. Podává se polévka a uzené s bramborovým salátem. Na závěr ještě zákusky. Chatařka Janka pronáší slavnostní projev a představuje nám své kolegy, kteří se o nás budou po celou noc starat. Poté si ještě přisedá k našemu stolu a poroučí rundu pro všechny. Prý už viděla náš společný účet a že jsme docela šikovná parta na to, že na chatě netrávíme tolik času. Také nás taktně ujišťuje, že se při placení konečného účtu nemusíme bát, obsluha prý už dostala instrukce, aby na nás byla trošku schovívavější a udělala nám za ty výkony nějakou tu slevu. Za co jsme jí samozřejmě vděčni.

Po večeři nám Ria nenápadně zmizí. Má dost. My ostatní se potřebujeme nějak probrat. A tak rozjedeme naší známou karetní hru o hodnotné ceny. Nálada se při hře zase dostává do varu.

No a po nějaké době tu máme i Černého Petra. Pro dnešek se jím stává náš kamarád  Mercedes. Je nám ho všem strašně líto, zejména mě. A proto mu vymýšlím jiný, samozřejmě o něco lehčí úkol.

 A to přebrodit na boso potok před chatou. Dokonce se přichází podívat i Ria, asi jí to zvedlo z postele.  Mercedes se úkolu zmocňuje s neohroženou bojovností, jemu tak vlastní. A brodí se potokem i proti proudu, za což sklízí samozřejmě velký aplaus.

Po tomto zážitku přicházíme zpět na chatu již dosti rozjařeni. Celé osazenstvo chaty se připravuje k půlnočnímu pochodu na vyhlídku pod Lomnický hrb. Tam má proběhnout novoroční přípitek. Barmanka nás s úsměvem napomíná,  ať si necháme ještě trochu toho našeho vyzpěvování na potom. Že s námi jít nemůže, musí prý vařit na půlnoční občerstvení. A  že z té naší zábavy chce taky něco mít. Ujišťuji jí, že ještě rozhodně nekončíme a že jí rádi po půlnoci přijdeme něco zazpívat. Je ráda, chudák! To ještě totiž vůbec netuší, do čeho jde.

Přípitek na vyhlídce je kouzelný. Nebe je jasné, plné hvězd. Sledujeme nádherné ohňostroje nad Smokovcem. Ještě k tomu jinak než jsme zvyklí, máme je totiž z ptačí perspektivy. O ještě silnější zážitek se po odbytí půlnoci postará Predseda. Na celé Tatry začne zpívat nejprve Slovenskou a později k našemu údivu, a nejen našemu, ještě Českou hymnu. Samozřejmě se všichni přidáváme. Dojetím nás div nerozpláče. No a teď už se emoce nedají zastavit. Jenda si mě bere nenápadně stranou a do ucha mi šeptá texty a náměty na písně, co mu právě prolétly hlavou. Jenik je totiž nejen dobrý zpěvák, ale i výborný textař naší domácí pseudokapely s názvem „Detonační cirkus“.

 No a za chvilku už jedou pecky, jako  „Narodil se Přeceda, radujme se“, nebo „Předsedo my jsme s Tebou“. Kdo hrůzou neutekl, válí se smíchy ve sněhu.

Jen nevím co tomu říkají bohové Tater...

Po cestě zpět na chatu jedou samozřejmě i další pecky. O tomto večeru, by se dalo napsat ještě mnoho. Ale raději to trochu shrnu. Barmance jsme samozřejmě ještě zazpívali, řekl bych do sytosti. 

Také jsme zatancovali a proběhlo i šílené vystoupení jednoho neodbytného rapera, tanečníka s plyšovým vlčákem, bláznivé funky tanečnice a výskajícího mužika.

Končili jsme tuším někdy o čtvrté raní. Když nás barman s barmankou taktně tlačili ke schodišti se slovy. „ Ešte nechoďte spať“.

Hrůza! Chudáci! Takovou pakáž tu asi ještě neměli.

Ráno se mi na snídani moc nechce, ale člověk by měl být zodpovědný za své činy. A tak se k tomu stavím čelem a společně s ostatními odcházím.

Pozdravím, sedám si do rohu a ani nedutám. Jenže to mám asi marný. Barman Lubo nese spišské párky a rovnou za mnou. Položí je přede mne a zahlásí. „Teraz som zvedaví, čo mi na ne zarepuješ? “ Na to se jde podívat i barmanka. Jenom potupně odpovím. „Děkuji, ale to bych nezvládl“.

Barmanka pohotově reaguje. „Ale áno, len keby bolo trochu borovičky“.

No a mám to. Všichni se náramně baví na můj účet. Ale Lubo v tom nenechá jenom mě a když nese párky Léně, pokládá je před ní s otázkou, zda jsou dostatečně funky. Jenda ho pro jistotu rovnou odzbrojí tím, že posadí plyšového vlčáka k nám ke stolu. K tomu už nelze dodat nic. Asi tu na nás jen tak nezapomenou.

Po snídani jdeme balit, je Nový rok a my musíme domů. A je to tak dobře, už jsme toho tady napáchali dost. Ještě vyrovnáme účty a je čas se rozloučit.

 

Na závěr bych chtěl poděkovat Chatařce Jance a celému jejímu kolektivu za to, jak se o nás hezky starali a za trpělivost, kterou s námi měli. A taky přátelům, za další nezapomenutelný zážitek.

 

                                                                   

 Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

 

    

Jirka alias Fištrón

 

 

                                                                               

Viacej fotografii na Picasawebe