HorecSport Home Page                                                                                                                                                                                           

Předvánoční sólo Tatry

Vysoké Tatry

 

Byla nebyla, za čárou jedna země, která vskutku krásné hory měla, tak krásné až lidem přecházel zrak. Dokonce nejenom těm, kteří v ní žili, ale hlavně právě těm co jí třebas jen jednou navštívili!

 Odkudkoliv lidé přicházeli a jen trošku citu v sobě měli, při pohlédnutí ustrnuli a huby si v pantu vylámali.

 Byla to země Slovenská a hory v ní tak krásné nesly jméno Tatry!

 

Je středa 16.12 léta páně 2009 odpoledne cca 16:30 přesně! Já mám plné ruce práce s balením krosny, napadlo mě totiž v mé přepracované hlavě, že jediná šance jak se z letošních vánoc neposrat ,je co nejrychleji odcestovat kamkoliv do hor. Ze začátku jsem bral tuto myšlenku jako ukvapený půl vteřinový úlet, posléze jsem však začal nabývat přesvědčení, že by to mohl být i dobrý nápad.

 Jelikož mám srandu rád, neváhal jsem a obvolal všechny známé horolezce i hovnolezce a pozval je s sebou na předvánoční vyklidnění do hor.

Velkého uznání se mi však nedostalo.

„No jistě, my nevíme kde nám hlava stojí a pán si pojede do Tater“, Ty vole si debil já nemám ještě ani jeden dárek a pojedu na hory ne?“,“ Pojeď v lednu to budeme moci už všichni, co tam  budeš sám dělat?“, „Bych se chtěl mít v životě, alespoň jeden den jako ty!“ blablablablééé.“

  Co víc si přát, lepšího přesvědčovacího prostředku nebylo již třeba! Jedu sám a rád!

Abych tak úplně všem nekřivdil pár spřízněných duší by se našlo,  kamarád a spolulezec Vaňous, bohužel jeho pracovní nasazení je tak velké, že „Nepřipadá v úvahu, ale kurva jel bych s Tebou hned“ mi bude muset pro tentokrát stačit. Potom Ivan.

S Ivanem se známe teprve pár let, nicméně ho považuji za opravdového přítele. Poznali jsme se na jednom kurzu v Brně, dohromady nás tam tenkrát dalo, složení několika společných vášní : lezení, ženy, alkohol a až nelidská nenávist k satelitní navigaci GPS.

No a právě Ivan, přeposílá mi ještě v posledních chvílích před odjezdem propozice k problematice ledového lezení v Malé a Velké studené dolině. Na to že je momentálně v rekonvalescenci po úraze a nikam krom nemocnic příliš necestuje, podává až neuvěřitelně přesné informace co se týká počasí a podmínek v dané destinaci.(samozřejmě, že o důkaze se přesvědčuji až později).

 

 Je čtvrtek ráno 6:30 odjíždím vypůjčeným vozem značky Citroen Berlingo z Červené Řečice směr Humpolec a dále pak SK. Venku chumelí s deštěm a vozovka se podobá dětskému kluzišti.

Najíždím tedy za městem na dálnici s pocitem „doufám že jsem už na nic nezapomněl, vzpomínám

na Jardu Dernera a jeho posvátnou větu „Co nemám, to nepotřebuju“ a už úplně klidný oddávám se řízení.

Bohužel ne na dlouho, to že mi nefunguje zadní stěrač přecházím větou ve škůdce jsem ho taky neměl a jak holka posloužila! Ale když mi odejdou ostřikovače předního skla právě ve chvíli kdy mě předjíždí kolona rozvášněných kamionů, začínám blednout hrůzou. Nevidím nic, pomocí malé dírky, pod pravým stěračem zjišťuji že se blíží sjezd dávám blinkr a sjíždím, mám štěstí po dvou kilometrech narážím na malý domácí servis. Po pár zabušeních na vrata otevírá mi milý pán se slovy počkejte si chvilku mechanik je tu hned ,po necelých čtyřiceti minutách přijíždí ospalý floutek na čtyřkolce ve špičatých teniskách značky nike a v bílých ponožkách přebrodí závěj před dílnou. Na slova Dobrý den ospale zívá pokyvujíc při tom hlavou jako osel s odpovědí, něco jako „brej“.Potom už jde všechno rychle auto na zdviž, demontovat plasty pravého podběhu , za usilovného Fištrónkova návodu nasadit hadičku a plastovou sponkou jí zapáskovat ,no a hurá na cestu. Dál už jde všechno dobře venku padají hovna s hákama až to lidem na ulici trhá svetry, víc jak za naftu utrácím za nemrznoucí směs do ostřikovačů, rádio moc nehraje, jinak ale moc příjemná cesta. Do Starého Smokovce dorážím až  v 17:15, po předchozí zkušenosti s Ivanem parkuji za …... Rychle nazouvám pořádné boty a balím ještě jednou vše potřebné. Po pěti minutách zmateně odcházím. Posléze za mohutného chichotání skupiny Japonců objevuji stanici zubačky, samozřejmě že na Hrebjenok nic už dnes nepojede, ani bych nejel říkám si hrdě.

 Odcházím vpravo podél zubačky vzhůru, po cestě ještě potkávám dva bujaré Slováky s čelovkami co mě ze srandy málem shodí i s batohem do závěje táhlo to z nich jak ze sudu , určitě byli tam, kam já jdu pomyslím si a pomalu to ze mě začíná všecko spadávat. Je velký mráz krásně se dýchá, až na Hrebjenok  ale funím než si zvyknu po dlouhé době na zátěž batožiny.

 

Na Hrebjenku odpočívám z kapsy vytahuji plechovku prazdroje, na kterou se těším již od samého rána. Moc mi ale nechutná, je takový mráz, že pivo není úplně tak dobrý nápad. Vlezu do lesa je mi krásně, stromy jsou celé ojíněné jak z pohádky o Mrazíkovi a na chodníku leží čerstvý prachový sníh. Něco po 19-té hodině dorážím na Zamkovského chatu, u vchodu mě přivítá pes Árčí dva chataři a mladá dívenka. Ostaneš na noc, ptá se mě jeden z chatařů?

Budu rád odpovídám a odcházím s ním na prohlídku cimry. Po cestě mě instruuje že sprcha je tu a ať nepoužívám tu nahoře, mají prý teď malý tlak vody. Děkuji a přidávám že v pohodě stačí klidně i jen studená, na to se chlapík ušklíbne a s lehkou ironií prohodí „té tady máme dost“a pokračuje ve výkladu. Cimra je moc pěkná, zatím si tu sám, pokud  nikdo nedorazí. „Paráda“ odpovídám a jdu se zabydlit. Pokojíček je skvělý dvě palandičky, umývadlo a dokonce i vlastní balkón s výhledem před chatu a na hřeben na večerní voňavou cigaretku.

 

 

Highslide JS

 

 

 

 

 

Už teď se mi tu líbí. A to ticho! Připadám si jako v nebi, balzám na moje pocuchaný nervy. Převlékám se do suchého a teplého a jdu na kus řeči za domácími. K večeři si objednávám kapustnici a pivo. Pak už rovnou do peří, dnes už bylo zážitků dost a zítra je taky den.

Pátek ráno.

Raňajky mám na osmou, dávám si praženici a čaj, pak chvilku klábosím s chatařem, dozvídám se že tu ještě tuhle zimu za ledy nikdo nebyl a jak jsou vytečené, že opravdu neví. Na chatě jsem stále jako host sám, počasí venku je dobré, trochu inverze ale pro mé účely bezchybné.

Dále nemeškám, běžím na pokoj přebalím matroš a vyrážím. Nemusím daleko, cca 200m pod chatou by se měl nacházet cvičný Lad na zákrutě, podle Ivanových propozic, tedy v poslední ostré zatáčce před cílovou rovinkou na chatu vlézám do houští. Jen vyšlapaná cestička jak psal tu není, opravdu tu asi ještě nikdo nebyl pomyslím si a o to více jsem napjatý. Asi po 50ti metrech stojím pod krásným křišťálovým ještě panenským ledopádem, celý je jen jemně pocukrovaný prachovým sněhem. Není velký odhaduji tak 25m, ale na sóliko úplně akorátní.

 

 Highslide JS

 

 

 

 

 

Dokonce tím že není moc nateklý zdá se mi mnohem více nakolmený, než na fotkách na chatě. Udělám pár obrázků na digitálu a jdu se podívat ještě vedle, zdá se mi že vpravo za rohem vidím ještě jeden. Je tam, krásná jednoduchá kaskáda a u jejího nástupu statný strom na zhotovení prvního pevného bodu. Je rozhodnuto tady se rozlezu!

 

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

 Highslide JS

 

 

Highslide JS

Highslide JS

 

 

Jde to dobře led je až dost přemrzlý  kapánek se tříští ale postup po velkých boulích nemá chybu. Na konci mě čeká úžasná odměna třímetrová kolmá záclona  a vpravo od ní rampouch. Zácloně nevěřím ale sopl drží. Následuje pár foteček a slanění. Dole se do mě dává zima, řádně přituhlo svačím chleba se sádlem a zapíjím ho čajem s horcem.

Zjišťuji že mi historické ruské vývrtky půjčené od Standy zamrzly ledem. Kokot je má zase namazaný říkám si. Ale co můj boj , prolévám je horcem .

Přecházím k prvnímu dnešnímu objevu, vrtám nad zemí hodinky na doskok, přendám pevný bod jištění na nejkrajnější strom u skály a už lezu. No a úplně jiný level. Doleva nemůžu, tam to teče, tak chvíli rovně,  dvě vývrtky a pak útěk do skály. Docela mi lepí. Zatloukám skobku, traverz ke kosovce, smyčka a vzhůru prodrbat se roštím. Tak a je to! Cigaretka a hurá dolů.

 

 

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

 

Pro dnešek končím jsem tu přece za pohodou. Spokojený odcházím na chatu.Chatař je taky rád, že nejsem další Čech na seznamu Tatranských objetí. Večer v klídku povídáme u večeře, zjišťuji že první  chatař je Slovák  druhý  Ital, Árčí že je policejní pes ve výslužbě.  A dívenka? Že asi nebude chatařka, mi docvakne rychle.

Dlouho tedy neruším, dám si  pár horců, jedno pivko a odcházím na pokoj. Proběhne ještě voňavá cigaretka na balkóně. Je jasno, venku pěkný „samec“ a nebe je plné hvězd. Zítra bude plech, pomyslím si. Ráno mě probudí slunce. Studená sprška a na osmou snídaně, poroučím si krupicovou kaši a Tomáš je rád má na ní také chuť, udělá tedy víc.

„Dnes nechoď lézt jdi někam na tůru“ říká mi. „Mám to již v plánu“ odpovídám „půjdu někam na hřeben“.

Možná na Ladové štíty. Je krásně, mám lehký batoh a  paličky , nahoru jdu dnes první po cestě.

 

 

 

Highslide JS

Highslide JS

 

 

Fotím ledy a zjišťuji že  led „Uhelné prázdniny je stejně jen málo vyteklý, takže jsem udělal dobře, když jsem před ním dal přednost tůře.

Pod Terinkou potkávám stádo šesti kamzíků, odfotím je a pokračuji dále. Pak narážím ještě na jednoho samotáře, v tu chvíli padla mlha a on mě nechává  přiblížit skoro na deset metrů. Udělám pár obrázků, kamzík mě seřve a odchází. Nevadí, mám tě, říkám si a jdu na čaj. Na Terince suším záda, usrkávám horeček a je mi dobře. Poté dojdu až pod nástup na velký Ladový štít, ale je pozdě, moc dlouho jsem se kochal kamzíky, bylo by to ve křeči a zpátky za tmy. Nechci si kazit pohodičku a tak to otáčím. Cestou na chatu potkávám ještě pár kamzíků a dokonce už i pár lidí, no jo, je sobota odpoledne.

 

 

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

Highslide JS

 

 

Večer byl opět pohodový, Ital Andrea přišel z kostela z dědiny a šel se balit ,odjíždí také  zítra na svátky domů. Tomáš, dívenka a já prohlížíme fotky a na chatu doráží  párek Maďarů, prý půjdou na ledy a chtějí začít zítra na zákrutě. Já se jenom usmívám.

V neděli ráno balím a po snídani se loučím, cesta dolů je parádní v noci pěkně napadlo.

 

Highslide JS 

 

 

 

 

 

Do Smokovce dorážím kolem desáté ,auto stojí na svém místě a tak ho tedy odhrabávám. Převlékám si boty, uklízím.

Nemám z něj ale dobrý pocit. Služební diesel totiž nijak moc dobře v zimě nestartuje, sice v něm byly před cestou měněny žhavící svíčky, ale ani to mě neuklidňuje. Na adetivum jsem zapomněl a na kabely taky.

Žhavím tedy pro pořádek několikrát dopředu a startuji. A nic! Do prkýnka tak pojď. A nic! A pak zas nic a hotovo, slabá baterka.

Po dlouhém hledání a přemlouvání mi pomohou až na stanici horské služby, kabely nemají, ale  alespoň nabíječku ano. Demontuji tedy baterii a přenáším ji na stanici. Mám teď doprdýlky dosti času, pomyslím si, musím  tak tři hodiny nabíjet minimálně. Sednu tedy do kiosku u jednoho ukřičeného pána, popíjím čaj a vnutí mi  i polévku.  Segedín do mě však už nedostane, na to mám moc scvrklý žaludek vzteky, vždyť musím ráno do práce, to je pech. Poté dávám ještě tři čaje a dobíjím si u něj telefon. Dozvídám se, že tu byl větší mráz než nahoře -18C a to je na Citouše moc. Pak pokec s jedním normálním pánem na horské službě a odnáším si baterku. S napětím startuji. Paráda! Chytlo to! Děkovačka a v 15:30 mizim. Po cestě se ještě stavuji na Zelené vodě, abych nechal Ivanovi za dveřmi vánoční nadílku a v Brně u Léni pro její dárky. Domů dorážím v půl jedné ráno. Usínám v posteli spokojen s lahváčem v ruce.

 

 

                                                         Horám, horalkám a horci zdar Jirka Zawka alias Fištrónek.